,,Zodiac 1, tady stanice Ramon. Diagnostika ukazuje, že všechny systémy jsou v pořádku. Jak to vypadá u vás?" Ozvalo se z vysílačky. Signál byl v pořádku, ale stejně se mi zdál něčím rušen. Zjevně opět šetřily na hloupostech.

            Zmáčknul sem několik knoflíku a prohodil pár páček. Řada kontrolek se rozsvítila nejdřív na bílo. Znamenalo to, že systém prováděl kontrolu všech komponentů lodi. U běžných strojů to trvá jenom pár vteřin, ale důležitost celého tohoto experimentu si vyžaduje úplnou jistotu a funkčnost a tak provádí počítač kontrolu celé lodi několikrát. Každý blbý obvod musí na konci testu svítit na zeleno, jinak se celá tahle mašina vrátí zpátky do továrny a test se odloží na neurčito. Nevím jestli to bylo kvůli mé bezpečnosti nebo stroje, ale nemyslím, že by měl vojenský pilot někdy větší cenu než li experimentální stroj, jediný svého druhu.

Čekal jsem už téměř minutu a kontrolky ne a ne zhasnout. Čím déle to trvalo, tím víc sem si přál, aby se alespoň jedna z nich rozsvítila na červeno. Znamenalo by to další odklad a já bych mohl zase být se svoji Ingrid. Ach, ty její kaštanový oči a mahagonová pleť. Stále sem cítil tu vůni jejich kučer, když jsem se ráno budil v jejím náručí. Poslal bych celý tenhle experiment k čertu jen abych s ní zase mohl být. Ale ne, já jsem se musel přihlásit do tohohle pitomého projektu. Co jsem si k čertu myslel, když jsem to bral? Říkali:,,Ede, budeš hrdina, budeš hvězdou. Všichni tě budou znát a milovat. Navěky už budeš zapsaný v historii lidstva. Děti se o tebe budou učit ve škole." A já naletěl. Úplně mi přitom stačilo, aby mně milovala jenom Ingrid. Nic víc sem nepotřeboval. A přesto tady teď sedím a čekám až se nějaký počítač rozhodne, že je všechno o.k. a pošle mě do háje. Asi si za to můžu sám. Byl jsem přece nejlepší pilot ze všech. A to byla jen má vlastní zásluha. Na vrchol jsem se dostal vlastní vůli. A to byl důvod proč si mne vybrali. Potřebovali někoho, kdo to se stíhačkami umí, někoho, kdo je zvládne i v těch nejhorších situacích. A to sem byl já? No asi jo, protože v kokpitu neseděl ani Greg ani Tommy. Ti bastardi věděli, proč to nebrat. Teď si určitě někde sedí se svými rodinami a dívají se přes televizi na nějakého cvoka v superrychlý raketě, který má otevřít lidem bránu do vesmíru. Už slyším ty jejich děcka. ,,Jé strejda Ed poletí ke hvězdám." Doufám jen, že se od nich i vrátím.

Ježíši, jsem to ale vůl. Co si o mně asi myslí Ingrid? Určitě taky sedí u televize a klepe se strachy. Ujišťoval jsem ji, že se nemůže nic pokazit, i když jsem tomu sám tak úplně nevěřil. A možná to vycítila, protože na ten její pohled u dveří nikdy nezapomenu. Ublížil jsem ji tím. Vím to. Dal jsem přednost slávě a kariéře před svou ženou. Jak to ale říkají? Chlap musí dělat, co chlap musí dělat. A já jsem to musel udělat. Vlastně nemusel, kdybych odmítnul, tak by teď tady seděl někdo jiný a život by šel dál. Ale…

Kontrolky se najednou jedna po druhé rozsvítili na zeleno. Všechny. Ani jedna se nezbarvila doruda. Kurva, vyprskl sem. No nic, je čas začít.

            ,,Ramon, tady Zodiac 1. Všechny systémy jsou v pořádku. Zodiac 1 je připraven na start. Opakuji, Zodiac 1 je připraven na start." Najednou jsem ucítil hrozný sucho v krku. Přisunul jsem si hadičku a strčil si ji pomalu do pusy. V krátkých intervalech jsem sál doušky vody a počítal vteřiny do startu.

            ,,Kapitáne jsme na místě. Nastartujte motory a připravte se." Pokaždé, když hlas ve vysílačce ustál, nastalo v kabině děsivé ticho. Nahánělo mi hrůzu. Možná to ale nebylo tím tichem. Možná to bylo tou samotou. Seděl jsem v kabině úplně sám. Samozřejmě, že několik metrů ode mě za vrstvou pancéře a ocele byli desítky členů posádky lodi Ramon, ale v kokpitu nikdo jiný nebyl.

            I přes úzkost, která se mně začínala zmocňovat jsem uposlechl pokynů a zmáčkl tlačítko pro záhřev pohonu. Hrobové ticho najednou přerušilo zesilující šum a pískaní. Znělo to jako by to bylo přímo v mé hlavě. Ale byla to sada čtyř motorů, které jsem měl přímo za zadkem. Aspoň jsem v to doufal. Jinak by to znamenalo, že jsem asi blázen.

            ,,Motory zapnuty!" Zavrčel jsem do mikrofonu.

            ,,Rozumím Zodiac 1. Zahajujeme vypuštění. 10…9…8…" Hlas v rádiu byl nepříjemně monotónní. I popravčí četa, by odpočítávala veseleji.

            Stroj sebou najednou škubnul, když mě nákladové jeřáby začali spouštět k mohutným vratům pode mnou. Ty se pomalu otevírali s každou sekundou odpočtu stejně rychle, jak mě jeřáby spouštěli. Ve chvíli, kdy odpočet skončil, jsem se ocitl ve vesmíru pod břichem velké ocelové bestie. Do očí mi udeřila známa modrá záře. Moje Země. Můj domov. Až teď jsem si uvědomil, jak velký paradox to vlastně byl. Nazýval jsem ji domovem, přitom jsem už více jak patnáct let trávil ve vesmíru uzavřen v kokpitu bojové stíhačky. Na Zemi jsem nikdy dlouho nevydržel. Vždycky jenom několik dní a pak jsem se musel vrátit zpátky nahoru. Bylo to jako nemoc nebo nějaký druh závislosti. Ani moje láska mě tam neudržela díl. Ale vlastně jenom kvůli ní sem tam chodil. Jinak sem tam už neměl nic.

            ,,Zodiac 1, vše je připraveno, budeme čekat na váš rozkaz. Předtím, ale máte možnost dát interview a nějaké prohlášení pro všechny obyvatelé Země." V reproduktoru praskalo, když radista čekal na odpověď.

            Neměl jsem chuť se bavit s nikým z novinářů. Jejich vlezlé otázky bylo to poslední co bych teď chtěl. Ale k čertu s tím. Vzal jsem si to na sebe, tak teď musím nést následky. Dělám to přeci pro dobrou věc. ,, Tak jo, dejte mi je."

            Chvíli bylo na lince ticho, pak se ozval ten známy hlas. ,,V pořádku, máte je na lince." Začal jsem přemýšlet nad tím jestli není ten radista robot, tak otřesný byl jeho tón. Ale to už se mi do uší hrnuli první slova žurnalisty. Zapnul jsem si ho na drobnou obrazovku na řídicím panelu. Byl to drobný mužíček s plným hnědým knírem pod nosem. Vypadal docela legračně. A ten jeho hlas mě úplně dostal. Málem jsem vybouchl smíchem. Jako kdyby jste ho nakopli do kouli. Kdyby tak lidi věděli, co si o tomhle panáčkovi myslel jejich hrdina. Možná bych už pak nebyl jejich hrdinou. A možná by souhlasili. Na tváři se mi udělal viditelný usměv, což bylo dobře protože mně teď asi nejdřív pouštěli do všech domácnosti na Zemi.

            ,,Kapitáne Fole. Jsem Robert Egstorm z kanálu pro národy spojené federace. Je mi ctí dělat s vámi tenhle rozhovor." Mužíček se zdál být ještě nervóznější než já. Divím se, že tak důležitou roli dali tomuhle panákovi. Ale možná to bylo jen mnou. Ale to bych pak musel uznat, že mi už asi sláva vylezla pořádně do hlavy.

            ,,Kapitáne Fole. Jak se cítíte?" Jsem posraný strachy a chci jit domů k svoji ženě.

            ,,Cítím se lépe než kdy dřív Roberte. Jsem plný života a připraven vyrazit vstříc vesmíru." Bože jsem to ale lhář. Znovu se mi chtělo smát.

            ,,Co si o tomhle projektu myslíte?" Je to celý na hovno. Další vyhozené peníze daňových poplatníku. To jste je raděj mohli dát veteránům, nebo je rovnou vystřelit do vesmíru. Opět jsem si skutečnou verzi nechal jenom pro sebe.

            ,,Je to největší pokrok v historii lidstva, který zastíní i atomovou bombu. Tohle nás zavede za hranice našeho poznání a pro lidi začne nová éra, nový věk. Vesmírní věk." Začal jsem se třást a byla mi zima. Počítač však hlásil 22°C.

            ,,A chcete nám před zahájením letu říct pár slov?" Na tohle jsem čekal. Tady lhát nebudu.

            ,,Myslíte jestli chci říct něco moudrého jak Neil Armstrong, když tehdy přistál na měsíci?" Mužíček jenom přikývnul. ,,Asi ne, Roberte, nic lepšího už se říct nedá. Jeho výrok byl univerzální a stejně dobrý i pro tuhle situaci. Já chci ale říct něco jiného. Chci aby jste věděli, že to dělám pro spojenou federaci, pro lidstvo, pro Zemi a pro budoucnost nás všech, ale ze všeho nejvíc je to pro mou ženu Ingrid a moji dcerku Katy. Miluji vás." Z očí mi stekli slzy. Nenápadně jsem si je otřel. Bože Ede, děláš, jako bys měl umřít.

            ,,Děkuji kapitáne a spolu se všemi obyvateli téhle planety vám přeji hodně štěstí. Ať vám to letí." Obrazovka zhasla a po mužíčkovi ostala jenom matná tma na ploše monitoru.

            ,,Zodiac 1, tady Ramon. Je čas."

            ,,Rozumím Ramon. Začínám zážeh sekundárních jednotek." Loď sebou několikrát škubla a pomalu se hnula vpřed. Rychlost rostla a loď nade mnou  se začala ztrácet za mými zády. Zemně zůstávala. Jediný její pohyb byla téměř nepozorovatelná rotace. Bílá mračná zahalovali jednotlivé kusy země a spolu s měnící se modři a rozmanitou krajinou hráli úžasnou hru barev. Bylo to neuvěřitelné. Asi proto jsem tak miloval vesmír. Ten pohled mi ukradl srdce. Co na tom, že sem nemohl odsaď vidět tu krásu tam dole. Já viděl víc, viděl jsem všechnu tu krásu najednou. Jedním pohledem sem spatřil všechny divy, které dělali Zemi tak výjimečnou. A bez lidí. To mi úplně vyhovovalo. Žádny řev děcek, žádny blbí kecy. Jenom já, vesmír a Země. Neměnil bych to za nic na světe. I když za něco přeci…

            ,,Zodiac 1, blížíte se k startovací bóji. Nastavte výkon na 100% a připravte se na zahájení primární jednotky." Hlas se znovu odmlčel.

            Bez přemýšlení jsem udělal, co chtěl a loď sebou silně škubla. Bóje přede mnou zářila modrým a červeným světlem a rychle se blížila. I Země se začala najednou ztrácet, když motory začali pracovat na plný výkon. Obraz se mi zdal byt trochu rozmazanej, ale to bylo asi tou větší rychlostí. Tohle byl přece ten nejrychlejší vesmírní letoun v historii lidstva. Měl jsem spíš pocit, že sedím na řízené střele Země – nic, ale armáda tomu chtěla říkat letoun.

            Bóje už byla na dosah. Byla to jen drobná koule se dvěma jasně zářícími světly, která stála víc jak půl miliardy dollarů. No ono totiž ta nevinně vyhlížející koule skrývala v útrobách super výkonné procesory a mikro-generátory gravitace, které ji udržovali na místě. Udržet totiž něco ve vesmíru na místě je těžší než se zdá. Asi proto nám na hlavu před pěti lety začali padat všechny ty satelity. Zabili pár lidí a bylo to. Najednou vědci přišli s řešením. Zajímavé, že se něco řeší, až když se to posere. To bude asi i můj případ. Posadí mně do téhle rakety, vystřelí experimentálnim pohonem, který by měl TEORETICKY fungovat bůh ví kde a doufat, že všechno bude v pořádku, aby si mohli inženýři konečně udělat zaslouženou dovolenou. No a když to fungovat nebude…tak si všichni budou muset znovu sednou k počítačům a zjistit , co z těch šedesáti miliard, ve kterých sedím, šlo do háje. Smrt jednoho pilota bude vysvětlena jako smutná nehoda a do měsíce vyjdou s novým strojem, kterého úspěch tu smrt zastíní. Hrdinou bude nakonec nový pilot a na mně si vzpomene tak akorát spis v šuplíku nezdařených pokusů.

            Bože, Ede, Přestaň myslet tak negativně. Ještě si ani neodstartoval a už jsi mrtvej. Ale je docela těžké vysvětlit té palici v přilbě, že to bude v pořádku. Obzvlášť, když jsem prvý v historii. Hlavně proto. Nemohl jsem z hlavy dostat záznamy těch průkopníku, kteří se jako první pokoušeli létat, či překonat rychlost zvuku. Začal jsem se třást, když jsem si představil jak se táhle loď tříšti na kusy a já s ní.

 EDE, přestaň. Zhluboka jsem se nadechnul. Několikrát jsem to zopakoval, i když jsem necítil žádnou úlevu. Tak ještě chvíli počkám, možná bude za rohem.

            ,,Zodiac 1, dosáhl jste startovního bodu. Máte zelenou. Opakuji máte zelenou." Hlas se ztratil. Jen tak. Kdyby mi alespoň popřál štěstí, řekl, že vše bude v pořádku. Namísto toho řekl plechovým hlasem svoje povinné hlášky a nechal mě tu dusit se ve své šťávě. Fole ve vlastní šťávě, nový, jen za 6.99. Opravdová lahůdka. Asi tak to bude vypadat až se něco nepovede a tahle loď se rozplácne jako plechovka o nějaký zbloudilý asteroid.

            ,,Rozumím Ramon." A je to tady. Teď už není cesty zpět. Pomalu jsem přesunul ruku nad velký červený knoflík. Nedivil bych se kdyby bylo pod skutečnou popiskou vytisknuté velké BOOM! Vypadal přesně jako ty odpalovací knoflíky z pohádek po kterých nastane nějaká docela legrační exploze. Samozřejmě na té špatné straně zbraně.

            Otče náš, který si na nebesích…a bylo to. Rychlým dotykem jsem ho stiskl a obrazovka se najednou zaplnila množstvem čísel, jak počítač kalkuloval koordináty. Pak začal vše ještě jednou kontrolovat a mně to přišlo jako věčnost. Jako bych tam trávil celý svůj život. Pak se vše rozsvítilo zeleně.

Tak zelený jsem býval, když jsem smíchal vodku se skotskou. Nevím tedy proč byla zelená znamením pro „všechno v pořádku". Já to ráno poté rozhodně v pořádku nevypadal.

            Tok myšlenek se mi ztratil v sérii otřesu. Počítač začal přesouvat potřebnou energii do primárního pohonu a ten začal pracovat. Bylo to znát ihned. Pískot raketových motorů zanikl  v rostoucím hluku. Byl nesnesitelný. Bylo to jako kdybych byl uprostřed tý mašinérie za mnou. Najednou jsem se přistihl, že si mačkám přilbu k uším. Trvalo to snad věčnost, než se motory uklidnili a nabili na plno.

            ,,Za Federaci." Za Ingrid.

            Znovu jsem zmáčknul tlačítko. Motor mocně zařval a v okamžiku ze sebe dal všechno. Celá ta energie v něm teď proudila ven. Loď se neuvěřitelným skokem vrhla kupředu. Ta síla mě strhla hluboce do sedadla. Čísla na displeji rychlostí se bleskově střídala a já sem nedokázal odhadnout jak rychle se řítím. Ani venku nebylo nic znát. Bóje zmizela v stotinách. Země nebyla ani přede mnou ani za mnou. Hvězdy se třásli stejně rychle jak stíhačka, ale zdálo se, že se přibližují. V rádiu bylo ticho. Bude trvat, než se ke mně jejich signál dostane. Proto byla loď vybavena nahrávacími zařízeními, které měli zaznamenávat veškeré dění v lodi a moje pozorování. Možná bych jim i něco vzkázal, ale v tom hluku by mně stejně neslyšeli.

Rychlost se pořád neustálila a motor ještě neběžel naplno. Stále jsem zrychloval. Už jen pár vteřin a budu první. První člověk, který letěl, nebo vyletěl s hyperpohonem (do povětří). První pilot, který překonal rychlost světla a první blázen, který nechal vše co miloval za sebou. Ale až to zvládnu, budu už navždy její.

            Na obrazovce se najednou rozsvítilo hlášení, že hyper rychlost byla dosáhnuta a hvězdy se změnili v šmouhu. Vesmír byl teď plný nehybných zářivých čar. Bylo to děsivý, ale ohromující zároveň. Pohltilo mně to, přehlédl jsem i hlášení na monitoru.

Nemohla to být ani vteřina. Ale kdo ví, jak dlouho to trvalo v té rychlosti. Dříve než jsem si to uvědomil, se všechna světla zbarvila doruda a zazněl poplach. Ani jsem se nemusel dívat na oznam. Podíval jsem se ven a poznal jsem proč. Hvězdy se vrátili na místo a vedle mě proletěla známa rudá planeta. Kruci, tady jsem se měl otočit a vrátit zpátky! Loď se však řítila dál. Tady jsem měl brzdit! Co se to k sakru děje? Řval jsem. Řval jsem stejně hlasně jako motory za mnou. Mars zmizel v dáli a jen bůh ví proč se loď nezastavila. Namísto toho se jenom zpomalila, ale hnala se dál více než velkou rychlostí. KURVA! Bouchnul jsem do stroje, ale nic se nestalo. Musel jsem něco dělat.

Za Marsem následovala oběžná dráha  Jupiteru. A mezi nimi leželo něco o čem vědí i malí děti ve škole. Pásmo asteroidů. Smrt pro všechny příliš rychle letící stroje. A to sem já, krucinál byl. Bez zaváhaní jsem aktivoval manuální ovládaní a chopil se řízení. Moje snaha však byla marná, loď měnila kurz jen pomalu. Počítač začal okamžitě kalkulovat dráhu letu a jeho výsledky bylý nanejvýš znepokojující. Podle výpočtu by stíhačka udělala v té rychlosti oblouk tak velký, že bych se přiblížil i Plutu a při cestě zpátky bych se líznul o Slunce. Pořád to byla ale lepší možnost než se vrhnout do neprůchozího pole asteroidů. Aspoň bych tím získal čas na zpomalení lodi. Pak bych dokázal nastavit kurz zpátky na Zem. Jenže co když  už hyper pohon nenastartuju? Zůstanu uvězněn v téhle hromadě šrotu a umřu pomalou smrtí udušením. Bože, co mám dělat? Rozhod jsem se to risknout. Na sklo kokpitu najednou začali narážet drobné kamínky. Bylo to jako letní déšť s kroupama. Jenže tyhle byli z kamene a já se řítil proti nim, ne oni proti mně. A pak mi to došlo. Letěl jsem rychlejc než myšlenka. Než jsem se dokázal rozhodnout co udělám, byla loď už u pole. Venku už bylo v dáli znát jednotlivé kusy. Kamenné kroupy nabírali na velikosti jak se loď nořila hlouběji a hlouběji do vesmírné zdi.

Loď se nekontrolovatelně třásla a já s ní. To je můj konec, pomyslel jsem si. Bože, jsem to ale pitomec.  Proč na sebe nikdy nedám? Proč mám pořád ty nejblbější nápady. Já nechci bejt hrdinou. Já nechci aby mě všichni znali. Nikdy jsem to nechtěl. Slyšel jsem jak se od lodí trhají kusy plechů.

Jediné po čem jsem toužil a proč jsem se do toho dal byla moje Ingrid. Chtěl jsem být s ní už napořád. A proto sem musel pryč z armády. Tenhle projekt byl jediná možnost, jak odejít se vší ctí a doživotní penzi. Chtěl jsem abychom měli do konce života vystaráno. Bože jak můžu bejt takový vůl. Moje Ingrid…moje Kathy, moje nenarozená dcerka. Ne, nemůžu je nechat o samotě. Nechci…Odpuste mi. Dělal jsem to pro vás. Miluju vás. Navždy. Ale to se už nikdy nikdo nedozví, nikdo mě už nikdy nenajde. Na Ramonu dostanou všechny záznamy za pár hodin, ale žádna záchranná výprava nebude.

Pák jsem uviděl velký šedivý kámen jak se vznáší přímo před stíhačkou a já se na něj nekontrolovatelně řítil. Zavřel jsem oči a uviděl jsem jí. Ty kaštanové oči, tá jemná pleť, v které jsem se topil jako v čokoládě. Byli jsme zase spolu…a teď… už navěky…

Prístupov 3211

Kvalita článku