Oči měl upřené na servitora. Jeho šedá kůže a početné implantáty, které se na ní třpytili z něj dělali něco víc než člověka, kterým kdysi byl. Dokonce víc než stroj. Jeho levá paže, když se tak ještě dala nazvat, byla jedno veliké klepeto. Ta druhá měla uťatou pěst. Tu nahradila koule s ostny, monstrózně spojená se zbytkem ruky. Jeho odporný nepřirozený zjev a prázdny pohled mě děsil.

Díval se na mě a já věděl, že mi neumí číst myšlenky, ale nevím, kde jsem bral tu jistotu. Tihle kopy masa a šrotu už nebyli lidma. Raděj jsem sklopil zrak a pokusil se zahnat nervozitu tím, že jsem se díval jestli mi sedí košile. Pár knoflíku jsem mněl rozepnutých. Kruci a já měl svázané ruce.

,,Pán Gareskin…neuhýbejte pohledem.“ Drsný a temný hlas mi zaduněl v hlavě.

Hlava se mi najednou zvedla a oči uzřeli tu nadpřirozenou bytost. Dlouhý bílý plášť se zlatým lemem skrýval mohutné tělo, kterým se nade mnou vypínal. Hlavu skrýval pod kapuci, ale tvář…žádnou neměl. Místo ní byla jen černočerná tma a pár jasných zářivých očí. Byli jako dvě slunce, které mě spalovali v jednom nekonečném pohledu. Stál jako skála. Jenom jeho plášť se nenápadně vlnil v lehkém průvanu. Sem tam poodhalil jasně zlatou energozbroj a bolter-pistoli. Ptal jsem se sám sebe na co jí vlastně má. Musel zabíjet už jenom pohledem. A když ne, tak se mu to u mě téměř podařilo. Svatozář nad jeho hlavou taky nebyla jenom na ozdobu nebo na známku jeho svatosti. Materiál jsem nedokázal odhadnout, ale klidně to mohla být zbraň, stejně jako všechno ostatní. A neváhal by je použít. To bylo na inkvizitorech to nejhorší.

Stáli jsme tam a nic se nedělo. Popravdě, já jsem seděl uvázán k židli, ale na situaci to nic neměnilo. Byl jsem strachem bez sebe. Ten vygumovaný servitor mi ubíral na klidu asi nejvíc. Byl schopen během vteřiny proměnit moje tělo v masovou kaši posypanou prachem z kostí.

Ježíši, proč já? Přiznám se, kdybych měl za poslední dny pořádné jídlo, tak bych se teď nejspíš posral strachem. Pohledem jsem samovolně skákal na dvě monstrózní postavy kolem mě. Ta tma pod tou kápí si to asi všimla, protože jeho hlas mi opět rezonoval v hlavě.

,,Máte strach?“ Hruď se mu ani nezvedla. Možná to bylo brněním.

Nevědomky jsem si ho prohlížel až můj zrak nakonec ustál na zlaté mračící se lebce na hrudi, která mu držela plášť na těle. ,,Popravdě…nevím, co mám čekat…já…“ Nenechal mě domluvit.

,,Nemějte obavy. Nejste obviněn z čarodějnictví a ani ze zrady, prozatím…“ Něco na tom posledním slovu způsobilo, že jsem chtěl omdlít.

,,Potřebuji jenom aby jste nám detailně popsal, co se stalo v ty chodbě, když je napadnul psyker.“ Mluvil monotónně, ale stejně mi to přišlo jako rytmická skladba temných basů. Neměl jeden hlas, měl jich spoustu. Všechny byli stejné a přece byli jiné. Společně ke mně mluvili jeden přes druhý a vytvářeli tak unikátní tón, kterým mi rozbrněl i tu nejmrtvější buňku v hlavě. Dokonale ovládal svůj hlas. To byla jeho největší zbraň. Pečlivě volil přestávky, nádechy, intonaci i slova. Díky tomu dokázal dostat ze všech a všeho pravdu i bez použití jakéhokoliv mučení.

Po zádech mi přejel mráz. Chtěl po mně abych znova vzpomínal na hrůzy toho boje? Před očima se mi začali najednou míhat tváře umírajících a kdesi v dálce jsem pořád slyšel ten panický řev smrti. Bože…srdce mi málem přestalo bít hrůzou. ,,Když…“ Těžce jsem polkl. ,,…když se přiblížil, z uší nám začala téct krev.“ Jen stěží jsem měnil myšlenky na slova. Obraz toho masakru byl pořád stejně živý. Ty tváře…smáli se a pak…když zhasli světla a tmu rozháněli jenom záblesky zmatené palby…nahradili je strašidelné grimasy kroutící se v smrtelných křečích. Ten řev…Ani jsem si nevšiml, když jsem se chytil za uši. Hleděl jsem do šedé země a všechno jsem měl před sebou. Už jsem nedokázal spájet myšlenky do celků. ,,Byl velký…mutant…byl…střílely jsme, ale on…“ Inkvizitor nadále sledoval hrůzu, kterou ve mně ta vzpomínka vyvolala. Nic však neudělal nechal mně tam sklíčeného ve vlastní hlavě. ,,…byl nesmrtelný! Já…nevím…co to pro matku boží BYLO?“ Ta otázka ze mě vyletěla ani nevím jak. Už jsem se neovládal. Jenom jsem se díval na tu samou událost stále a stále dokola.

Inkvizitorovi oči se ani nehnuli, ale cítil jsem, že ho ta otázka zaskočila. ,,Co prosím?“

Vzchopil jsem se, když jsem ucítil jeho překvapení. ,,Taková shrbená postava…s lebkou místo hlavy. Pohyboval se rychleji jak světlo a měl planoucí meč, kdo to byl?“

,,Planoucí meč? Myslíte energo-meč nebo nějakou jinou silovou zbraň.“ Znělo to jako by mi to chtěl vymluvit.

,,Já nevím. Jakoby to hořelo jasným plamenem. Něco takového měl i plukovník.“ Ta zář byla jemná a celý prostor zbarvila světlem.

,,Co to stvoření udělalo?“ Mrazivě na mně začal naléhat, i když odpovědi musel už dávno znát.

,,Vrhl se na ně ze strany, zasypal je palbou a pak…trhal je na kusy. Všechny najednou…“

Inkvizitor napnul svaly a jeho tělo se nadulo. Ruce pevně založil a podezřívavě se na mně podíval. ,,Tak tam se poděl vrah z Evesorskej svatyně.“

Nechápal jsem o čem mluví. ,,Nerozumím.“

,,Právě jste nám pomohl objasnit smrt imperiálního agenta, pane Gareskine. Naše inteligence zaznamenala už jenom jeho post-mortem výbuch a přepadová jednotka, kterou jsme na něj nasadili hlásila už jenom kontakt s cílem, inicializaci meltových náloží a pak…jsme ztratili spojení.“ Inkvizitor si mnul ruce a neočekávaně se mně zeptal: ,,Říkal něco?“

Překvapením jsem hned nechápal. ,,Vrah? Ne.“

Inkvizitor potřásl hlavou. ,,Ne vrah!. Vůdce, ten psyker! Říkal něco?“ Jeho hlas zněl najednou mocněji. Muselo ho to hodně zajímat. Ale to byla povinnost inkvizice.

Matně jsem si na něco vzpomněl. Ale bylo to zahalené mlhou. ,,Zněl tak…“

,,To mně nezajímá!“, přerušil mně inkvizitor. ,,Co říkal?“

Znovu mi začal nahánět hrůzu. Nechtěl jsem dále zkoušet jeho trpělivost. ,,Šeptal něco o hostině na duších.“ Ty bláboly chaosu jsou doopravdy smysluplné.

Inkvizitora to však spíš znepokojilo. A to znepokojovalo mně. Neznal jsem nic, co by inkvizici dokázalo vystrašit. Byli chladní, nekompromisní a tvrdý v každém směru. A hlavně tím nejděsivějším, co impérium v arsenálu mělo. I mariňákům nebyla přítomnost inkvizitora lhostejná. Potom se podíval na servitora a ukázal na mně prstem. Srdce se mi rozbušila a hrdlo stáhlo. Křičel bych, ale nešlo to. Namísto pokynu k usmrcení mu ale nařídil, aby mě rozpoutal. Servitor jenom zabrněl a dal se do pohybu. To bizarní zjevení si stanulo za moje záda. Něco zašramotilo a zařinčelo. Očekával jsem konec. Podvědomě jsem čekal až ta jeho koule rozdrtí lebku a já padnu mrtvý do kaluže moku a rudé krve. Namísto toho mě vysvobodil ze zajetí přesně jak mu inkvizitor nařídil. ,,Děkuji!“ Pokorně jsem adresoval oběma postavám.

Inkvizitor se pousmál. Vlastně si to jenom myslím. V té tmě pod kápi nebylo kromě očí nic znát. ,,Neplýtvejte na ně slovy vděky. Je to jen stroj v těle kacíře, co poslouchá na slovo a nikdy nezklame.“

Ten obr mi snad čet myšlenky. Má mysl měla být nedobytná a on si ji prohlížel jako knížku. Nějak mně to vlastně ani nepřekvapovalo. Slyšel jsem už o nich leccos.

,,Nebojte se. Servitor vám do hlavy nevleze. A kdyby jo, bolelo by to. Můj způsob je příjemnější, že?“

Neobtěžoval jsem se s odpovědí. Znělo to normálně jako by se pokoušel být vtipný. A možná by mu to šlo, kdybychom teď seděli v hospodě u piva a ne v tomhle zatuchlým sklepě.

Inkvizitor najednou vyrovnal ruce podél trupu a pomalu ke mně přistupoval. ,,Svlečte si košili. Musím se podívat, jak vaše tělo reaguje.“

Znovu se mně zmocnil strach. Co chtěl vidět? Co bylo s mýma zádama? Pomaly jsem si sundal košili už jenom ze zvědavosti. Osahal jsem si je rychle dlaní a zděsil se. Byla celá zjizvená. Některé kousky byli pěkně široké a hluboké. Zdáli se být čerstvé. Z některých ještě tekla průsvitná tekutina.

,,Buď rád, že nevíš co jsi tam měl.“ Monotónní inkvizitor si jizvy z dálky prohlížel. Jeho hlas se ztratil stejně nečekaně, jako se objevil.

Ani jsem to asi vědět nechtěl, každopádně musela být mast, kterou mi záda ošetřili celkem drahá, když jsem necítil žádnou bolest ani pálení.

,,Hm, nejsi psyker. To znamená, že nebude mít tento vypálený znak čistoty tak velkou sílu, ale mělo by to stačit. Není to takové vypálení do kůže jak bys čekal…“

Na chvíli jsem ho přestal poslouchat. O čem to sakra mluvil? Jaký znak čistoty? Bože, proč já?

,,Když jsem poslouchal tvůj hlasový záznam a nenašel jsem tělo té ženy, bylo mi jasný, že ji nejspíš obětují, nebo něco podobného.“ Klid s kterým to říkal mně rozčiloval. ,,U chaosu jeden nikdy neví.“

Vzpomněl jsem si jak Lada trhala lidi na kousky a jak jsem ji musel zastřelit.

Reakce přišla okamžitě. Byl v mé hlavě jako doma. Byl jsem jak figurína ve výkladu. Viděl do mě. ,,Proto jsi necítil smutek.“ Inkvizitor se odmlčel a zavřel oči. Ty žlutý slunce najednou zmizeli a pod kápi nastala absolutní tma. Cítil jsem jak se soustředí a vyčkával co se bude dít. Pustí mě, nebo tady budu muset trčet, zatím co mí muži budou tam venku bez velení umírat? Ta chvilka se zdála téměř věčná. Čas plynul v tom momentu strašně pomalu, i když mně se zdá, že zatím co tady se to táhlo jako velbloud, tam venku sviští čas dvakrát rychleji. Nechtěl jsem přijít o své muže. Chtěl jsem být s nimi a bojovat. Vést je k vítězství.

Pak inkvizitor pohlédl na mrtvolu ležící nehybně na zemi a namířil na ní rukou. Všiml jsem si, že z plukovníka nevytékala krev, i když mněl nůž vražený hluboko v lebce. Inkvizitor začal něco rychle a nesrozumitelně odříkávat. Vůbec jsem mu nerozuměl, navíc mluvil jazykem, který neznám. Chvíli jsem si ho prohlížel. Vypadal úplně nepřítomen, jako by byl v jiném světe, když mu najednou zmodrala ruka a rozzářila se. Vypadalo to téměř, jako by mu energie proudila žilami. Chvíli jí jenom tak držel až se mu v ruce zjevila zářící modrá koule. Vypadalo to neuvěřitelně. Světlo pohltilo veškerou šedou v místnosti. I inkvizitorovi oči se změnili. Už byli bíle, aspoň se tak zdáli.

Kouli držel pevně v dlani. Nechtěl jsem věřit svým očím. Bylo to jako by držel v ruce kouli kouře. Točila se a zářila. Bylo to nádherné. Celý čas se přitom zvětšovala. Asi pak dosáhla potřebné hodnoty, protože se inkvizitor rozehnal a tu krásnou modř hodil na mrtvolu.

Plukovníkova mrtvola se rozzářila stejnou modrou a chvíli nehybně ležela. Pak se najednou začala třást a házet. Vypadalo to jako by ho zevnitř někdo ovládal. Někdo, kdo přežil smrtelnou ránu nožem přímo do hlavy. A potom mě ohlušil nesnesitelný výkřik. Bylo to jako tisíce řvoucích jedinců. Chytil jsem se za uši a svalil se na zem. ,,Nurglini.“ Zařval inkvizitor, zatím co se plukovník dále nekontrolovatelně házel. ,,Potřebují vás na ošetřovně, neoficiálně. Běžte!“

 

 

 

 

 

 

 

 

Prístupov 3387

Kvalita článku